6. února 2013

Ledové srdce


Skvělá Marky se pustila do povídky, která volně navazuje na Spoutané srdce, které si můžete přečíst na tomto blogu (odkaz vpravo v menu). Příjemné počtení!


Název: Ledové srdce
Anotace: Abigail, dcera alfa samce, zradila svou rodinu i svou smečku pro lásku k lovci vlkodlaků, který patřil mezi jejich úhlavní nepřátelé. Avšak hrou krutého osudu její vyvolený zemřel za vraždu jejího bratra, ačkoliv to byla spíše vzájemná nenávist obou rodů, co ho ve skutečnosti zahubilo. Abigail se rozhodla opustit své rodné město i se svým ještě nenarozeným synem. Avšak ani po letech není schopna přestat v sobě nosit tu nenaplněnou lásku, jež spoutává její srdce, a způsobuje jí věčnou bolest. Co se stane, když se Anděl osudu smiluje a dá jim další šanci? Budou schopni najít tentokrát svůj šťastný konec i přes mnohé překážky, anebo jim život skutečně přichystal jen samé tragédie, jež je provázejí na jejich cestě životem i smrtí?
Žánr: Fantasy, romance, drama
Počet kapitol: Jednodílná povídka volně navazující na povídku Spoutané srdce (1. část, 2. část)
Hudba: It's All Coming Back To Me Now (Celine Dion), The Silence (Alexandra Burke)
Datum vytvoření: 22.1.2013/23.1.2013
Autor: Marky


 NEKOPÍROVAT! 


„Mamí, podívej, co jsem našel!“ Hleděla jsem na svého sedmiletého syna, který se ke mně hnal plný nadšení. Očka, tolik připomínající temně oříškové oči jeho otce, mu svítila radostí. Dolíčky, jež se mu tvořily kolem úst, zdobily prozatím jemné chlapecké rysy jeho tváře. Byla na něj radost pohledět, avšak při každém tom pohledu mě přitom bolestivě bodlo u srdce, které bylo jinak zchladlé jako kus ledu.

            Avšak nebylo to jednoduché, kterak mi přímo před očima vyrůstala přesná kopie zemřelého muže, jež si s sebou navždy odnesl i kus mě, a sice mé spoutané srdce mučené nenaplněnou láskou. Již dávno jsem si odvykla té myšlence, že by mé srdce ještě někdy dokázala naplnit, ba co víc, rozehřát láska. Už proto, že mé srdce bylo plné lásky, která však byla ukrytá pod tou ledovou, neprostupnou slupkou...
            Lásky, která již nikdy nemohla dojít naplnění, proto jsem jej uzamkla ledovým zámkem, a nechala zchladnout skrz na skrz. S bolestí se dá naučit žít, protože časem dojde k otupení, kdy člověk sice bolest stále cítí, ale je na ni již tak zvyklý, že ji ve většině případů zkrátka nevnímá.
            „Tedy, ty jsi můj malý šikula.“ Pousmála jsem se na malého Christophera, který mi nadšeně strkal pod nos jakýsi kamínek, který našel, a jenž mu očividně učaroval. Tenhle prcek se dokázal radovat z maličkostí, stejně tak jako jeho otec. Tuhle jeho vlastnost jsem milovala a zároveň nenáviděla. Už proto, že to byla další věc, která mi zkrátka nedovolovala zapomenout a pohnout se ve svém životě dál.
            Bylo to, jako bych uvízla na mrtvém bodě. Někde mezi životem a smrtí. S životem mě spojoval můj syn, se smrtí zase má mrtvá láska. Připadala jsem si, jako bych balancovala na okraji dvou světů, a nebyla si přitom jistá, do kterého z nich vlastně patřím či nepatřím.
            „Už musíme jít domů, tak pojď, prcku.“ S přidušeným povzdechem jsem se pousmála a stiskla jeho malou ručku v té své. Myslí se mi promítlo to, nad čím jsem poslední dobou přemítala tak často. Říkávala jsem si, jaké by to bývalo bylo, kdybych tehdy odešla za Alexem. Možná, že někde v nějakém nadpozemském ráji či pekle bychom byli spolu. Mrtví, ale jeden po boku toho druhého. Bez téhle trýzně s nemožností zapomnění. Ač to bylo velmi sobecké přání, byly okamžiky, kdy jsem netoužila po ničem jiném, než vrátit čas, a udělat některá rozhodnutí zkrátka jinak.
            Došli jsme z dětského hřiště oba domů, tedy do bytu, v němž jsem teď žila i se svým přítelem Markem. Byl to dobrý člověk a jistým způsobem i dobrý náhradní otec pro Christophera, ale problém byl v tom, že já ho nemilovala, a byla si téměř stoprocentně jistá, že toho ani nikdy nebudu schopna.
            Nedokázala jsem přesně vysvětlit proč, ale stále zde byl takový tíživý pocit, který mě táhl zpět do mého rodného městečka. Toužila jsem znovu spočinout nad hrobem Alexe. Jen chvíli... Říct mu, jak jeho syn již vyrostl, a jak mé srdce nikdy nezapomene. Netušila jsem, zda by mě dokázal slyšet, ale přesto jsem toužila to udělat...
            Dívala jsem se na svého syna, který nikdy nepoznal a ani nepozná svého otce. Pouze náhradního muže, který však nikdy nemůže zaplnit to prázdného místo. Váhala jsem ještě několik okamžiků, ale nakonec jsem se rozhodla konečně vyslyšet to podivné neviditelné volání, které mě spoutávalo víc a víc.
            „Broučku, pojedeme za tátou.“ Pravila jsem se smutným úsměvem a cítila, kterak mi po tváři stekla slza. Neplakala jsem pro něj již dlouhou dobu, ale možná je na čase, aby mé ledové srdce opět roztálo... Chris se na mě podíval takovým zvláštním a smutným pohledem. Vzala jsem ho na to místo jen jednou. Byl to tajný výlet v den výročí Alexova úmrtí, ale vzalo mě to na tolik, že jsem již nebyla schopná se tam znovu vrátit. Aspoň do této chvíle, kdy mě ta touha opětovně přemohla.
            Poslala jsem prcka do pokoje, aby si sbalil nějaké své oblíbené hračky, ač jsem ho spíš chtěla zabavit, abych měla chvíli klidu na přemýšlení. Jedna má část mě varovala, ať takovou pitomost nedělám, vracet se opět do těch míst, ale ta druhá mě nabádala o to víc.
            „Abi.“ Ozvalo se mi náhle za zády. Škubla jsem sebou a vytřeštila oči. To snad není pravda. To se mi určitě jen zdá! Prolétlo mi myslí a já zůstala stát celá zkamenělá. Stiskla jsem v ruce svůj kašmírový svetr a neodvažovala se byť jen pohnout, natož pak otočit se. Nejspíš mám halucinace, to je jisté.
            „Abigail. Má lásko...“ Zaznělo znovu, tentokrát již nebylo pochyb. Ten hlas. Ach bože, ten milovaný a tolik postrádaný hlas.
            „Alexi!“ Vydralo se mi přidušeně ze rtů a mé srdce tlouklo jako splašené. Tak rychle, až jsem se na okamžik obávala, že mi snad vyskočí z hrudi.
            Konečně jsem se otočila, ač jsem se obávala, že zjistím, jak si se mnou má chorá mysl pohrává a dopřává mi pouhopouhé halucinace. Avšak on tam doopravdy stál. Z masa a kostí. Moje věčná láska...
            Nečekala jsem na nic a vrhla se mu přímo do náruče. Bylo to jako zázrak znovu ho cítit blízko sebe. Připadala jsem si, jako bych se vrátila v čase o celých sedm let, už proto, že on očividně nezestárl ani o jediný den.
            Nebyla jsem si jistá, zda spím či bdím. Je to jen sen, halucinace nebo co se děje? Neschopná slova či pohybu. Cítila jsem, kterak se jeho paže obmotaly kolem mého těla. Bylo to, jako když člověk dostane ránu elektrickým šokem. Celá jsem se napnula a následně prohnula v křeči, která následovala. Ale nebylo to vlastně nepříjemné. Měla jsem dojem, jako by mé srdce zahořelo tak silnou láskou, až všechny ty ledové okovy náhle padly. Prostě jen tak. Jako zázrakem. Žádné dlouhé snažení, jež bylo stejně zbytečné. Stačil jeden jediný krátký okamžik...
            „Panebože... Tohle se mi zdá, že?“ Vydechla jsem a nepoznávala vlastní hlas, kterak se chvěl vzrušením, nedočkavostí i bázní.
            Alex se na mě jen podíval a přitom mě něžně pohladit po tváři. Ten dotyk byl jemný a velmi opatrný. Skoro to vypadalo jako by se bál, že se při větším kontaktu rozpadnu na tisíce kousíčků a zase mu zmizím, ale to bylo něco, čeho jsem se obávala především já.
            „Ne, nezdá. Já, no víš... Dostal jsem další šanci. Nevím přesně jak nebo proč. Ale tehdy, když mě tvůj otec nechal zabít, tak se ze mě stal anděl strážný. Zkrátka je teď mou povinností chránit nevinné, ale až do dnešního dne jsem si nepamatoval nic ze svého lidského života. Jako by snad ani nikdy neexistoval. Jen jsem pořád cítil takové prázdno, jako by mi něco velmi důležitého chybělo...“ Na okamžik se odmlčel a já přitom jen nevěřícně lapala po dechu. Bylo to až příliš informací najednou. Takže... On si chodil po světě celé ty roky, jen já o tom neměla sebemenší tušení?
            „Jenomže já postrádal tebe. A nešlo to potlačit, nemohl jsem fungovat naplno, tak jak bych měl. Tak jsem nakonec dostal druhou šanci zjevit se ti a-...“ Zadíval se na mě a jeho oči přitom tak zářily. Přesně jako jsem si je pamatovala. Sehnul se ke mně a přitom mi vtiskl letmý a ochranitelský polibek na čelo.
            „Druhou šanci?“ Tomu jsem nerozuměla. Vlastně šlo spíš o to, že jsem byla zmatená z toho všeho. Bylo toho moc najednou.
            „Druhou šanci s tebou...“ Jeho oči se rozzářily, pokud to šlo ještě více, než zářily do teď. „Teď budu tvůj anděl strážný, ale alespoň ti budu moct být na blízku a mám mimořádné povolení nebýt jen tajemným stínem, jako tomu běžně bývá, takže můžeme být opět spolu.“
            Cítila jsem, kterak mi po tváři stekla slza. Jedna, druhá a další a další... Nakonec jsem plakala jako malé dítě, neschopná to zastavit.
            „Když projdu zkouškou, pak spolu budeme moct být už napořád, protože osud nám dal druhou šanci.“ Dodal ještě, a ač jsem nechápala, jak nebo snad proč, začínalo mi docházet, že tohle možná přeci jen není sen.
            Než jsem stačila cokoliv říct, spoutal mě opětovně pohled jeho neodolatelných očí. Díval se na mě s takovou láskou, až mé srdce radostí přímo plesalo. Chtělo se mi smát a plakat zároveň už jen z toho pocitu, protože jsem si myslela, že tohle už nikdy v životě nepocítím. Je zkrátka těžké hledat další lásku, když vám ta vaše pravá, osudová láska zemře v náručí.
            Prsty jsem se dotkla jeho tváře. Přejela jsem po jeho kůži a užívala si to, že ho mohu zase cítit blízko. Byl mrtvý, ale vlastně živý. Nebo zase živý. Nebo možná v podstatě mrtvý, no kdo ví... To jsem prozatím nehodlala řešit. Zkrátka byl zde a na tom jediném záleželo.
            Možná, že jsem tu chvíli protahovala úmyslně. Prostě jsem na něj jen hleděla, ale po několika dalších uplynulých okamžicích to bylo už moc i na mě. Neměla jsem sebemenší tušení, zda, anebo kdy mi zase zmizí. Možná bych se měla držet pro jistotu dál, abych si svou zbrklostí spíš neublížila.
            Ale tohle bylo, jako když se otevřou nebesa a na vás spadne zázrak. Přímo plná náruč štěstí a zázraků.  A také lásky. Setřela jsem si několik slzí z tváře a přitom jsem si stoupla na špičky, abych na něj lépe dosáhla.
            Mým úmyslem bylo políbit ho a přesně to jsem i udělala. Po dlouhých bezútěšných letech plných strádání jsem spojila opětovně jeho rty s těmi svými. Ten pocit, jenž mě v tom okamžiku naplnil, byl ten nejsladší ze všech. Nic krásnějšího jsem nikdy necítila. Bylo to jako by se všechny mé nenaplněné sny, přání a touhy náhle zhmotnily v tom jednom jediném polibku. V tu chvíli jsem věděla, že i kdybych v následujících minutách přišla rázem naprosto o všechno, pak tenhle jediný polibek by za to stál.
            Bylo to jako probudit se náhle z živoucího pekla a dostat se do snícího ráje. Zemřela bych, abych ho mohla znovu takhle líbat... Zemřela bych pro ten znovu nalezený pocit cítit se, jako kdybych objevila ztracený díl skládačky, který perfektně zapadá do linie mé osobnosti. Jako jedna duše, rozdělená na dvě části, kdy se obě dvě části dlouho marně hledaly, ale nakonec se opětovně shledaly. I navzdory nepřízni osudu k sobě dokázaly nalézt cestu zpět...
***
„Mami, kdy se vrátí zase táta?“ Optal se mě náš malý prcek o rok později. Byl to krásný rok. Plný lásky a společného rodinného štěstí, ale bohužel vše krásné jednou končí, a tak i naše pohádka našla opětovně zlého draka, který nás rozdělil.
            Možná, že jsme chtěli příliš. Být pouze spolu a šťastní. Alex se chtěl vzdát svých schopností strážného anděla a stát se zase smrtelníkem. Bez toho, aby musel neustále odcházet k jiným svým svěřencům. Někdo říkal, že je to možné vzdát se toho všeho a zasloužit si druhou šanci, ale všechno se tak strašně pokazilo.
            Cítila jsem, že tohle nemůžu zvládnout znovu. Nedokážu ho opět ztratit. Je to až příliš bolestivé. Nedokázala jsem se smířit s tím, že ho zase ztratím.
            „Brzy, broučku, brzy...“ Podotkla jsem jen se staženým hrdlem. Nedokázala jsem mu říct tu krutou pravdu, že nemám tušení, že se možná už nikdy nevrátí. Proto jsem raději zalhala. Bylo to prozatím jednodušší.
            Jakmile jsme konečně dojeli na místo, vydala jsem se společně s naším synkem přesně tam, kde jsme se kdysi s Alexem setkali a zamilovali. Do hor a luk, kde jsme prožívali naši tajnou lásku... Bylo tomu již tak dávno. Všechna tahle příroda se rozprostírala přímo nad městečkem, kde jsme oba společně vyrůstali. Ač každý v jiné rodině, i tak jsme si k sobě dokázali najít cestu.
            Dostala jsem totiž nadpřirozenou radu od anděla osudu. I tak jsem měla dojem, že těch andělů či čeho všeho na mě začíná být nějak moc, ale to bylo koneckonců vedlejší. Bylo mi řečeno, že Alex byl podroben zkoušce. Byly mu sebrány všechny jeho lidské vzpomínky, i ty, co nastřádal, jakožto strážný anděl, a byl z něj znovu udělán smrtelník. A pokud i tak dokáže nalézt cestu zpátky k nám, ke své rodině a své lásce, pak uspěje a bude mu navrácen jeho lidský život. Pokud ne, zůstane strážným andělem, ale na nás už si nikdy nevzpomene...
            Háček byl v tom, že byl vržen zpátky sem. Přímo do ohniska nepřátel. Do místa, kde se sice narodil, ale později rovněž zemřel. Trnula jsem strachem a hrůzou, aby zde nezemřel znovu. Ta šance zase tak malá nebyla, vzhledem k tomu, co vše se tu událo, a také díky tomu, že ho tu každý považoval za mrtvého.
            Držela jsem Christophera pevně za ruku a přitom procházela všechna ta známá místa. Spěchala jsem. Musela jsem ho najít dříve než nepřítel, vzhledem k tomu, že teď netušil, kým vlastně je. Měla jsem strach. Strach a obavy z toho, že ho opětovně ztratím...
            Trvalo několik hodin, než jsem se rozhodla to své pátrání pro dnešek vzdát. Scházela jsem zrovna společně s Chrisem ruku v ruce dolů po jedné ze známých stezek v blízkosti míst, kde kdysi žila má vlkodlačí vesnice, když v tom jsem náhle pocítila ostrou bolest. Nebyla jsem si jistá, co to způsobilo, dokud jsem neshlédla dolů. V oblasti dutiny břišní jsem měla zabodnutý šíp se stříbrnou špičkou. To proto to tak pálilo. Ušklíbla jsem se, ale cítila, kterak mě zmáhá slabost.
            „Chrisi, uteč! Honem! Maminka za tebou přijde, ano?“Nakázala jsem mu a přitom pustila jeho dlaň. „No tak, utíkej!“ Konečně mě poslechl. Viděla jsem, kterak zaběhl někam do křoví, ale to už můj pohled pátral po okolí.
            Vykřikla jsem, jakmile se do mě zabodnul další šíp. Byla jsem zmatená, ale i tak se mé vlkodlačí instinkty začaly drát na povrch po tak dlouhé době. Cítila jsem, kterak mé vlkodlačí já nabírá na síle, připraveno k boji.
            Otočila jsem se na patě, ale přesně v tom okamžiku projela mým srdcem palčivá bolest. Vzhlédla jsem a uviděla její oči. Byly to oči ženy, která byla členkou onoho samého klanu lovců vlkodlaků, stejně jako Alex. Ale nejen to. Kdysi bývala i jeho dívkou. Nejspíš si myslela, že si ji vezme a zůstanou spolu, ovšem pak ji Alex opustil – kvůli mně.
            Dobře jsem si pamatovala na ten rozhovor, který jsme vedly těsně předtím, než jsem toto městečko opustila. Tehdy po smrti Alexe... Vyhrožovala mi, že mě zabije, pokud sem ještě někdy páchnu, ale to bylo něco, co jsem dávno pustila z hlavy. S takovými jí podobnými jsem si vždy uměla poradit. Tedy až do dnešního dne, kdy mě překvapila. Nejspíš mi láska zblbla mozek...
            „Kvůli tobě nás zradil!“ Zavrčela blízko mého obličeje a nenávistně mi hleděla do tváře. Cítila jsem, kterak povytáhla stříbrnou dýku, kterou mi zabodla do srdce, a následně ji s pořádnou vervou vrazila zpět. Zalapala jsem po dechu a z té bolesti mi do očí vhrkly slzy.
            „Mysleli jsme si celé ty roky, že je mrtvý a teď ho najdu toulat se po městě a hle, jeho drahá „láska“ je tu s ním. Přijeli jste se pokochat krásnou přírodou? To jste se ale spletli, protože tady vás čeká akorát smrt!“
            „Ne, nemůžeš- My- náš syn-...“ Jen těžko jsem ze sebe dostávala slova. Cítila jsem, že se blíží má poslední hodinka. Můj pohled spadl někam ke křoví, kde jsem spatřila oči svého syna, který se na nás celou dobu díval. V mém obličeji se zračilo zděšení. Měla jsem strach, co se stane, když ho dostihne také, ale to už nebyl můj úkol chránit ho. Alespoň pak ne na tomto světě.
            Zasáhl mě poslední závan bolesti, kterak mi tahle nenávistná lovkyně vytrhla srdce z těla, a pak už jsem pociťovala vše pouze s jakousi podivnou otupělostí. Bylo mi nad slunce jasné, že nastala má poslední hodinka. S tím, jak život pomalu vyprchával z mého těla, zaplavovalo mé kdysi ledové srdce, které však opětovně roztálo spoutané stále jednou a tou samou láskou, spoustu emocí. Bolest, strach, lásku, ale možná i úlevu... Oslepilo mne bílé světlo, a tak jsem si zakryla oči, abych ulevila svému zraku.
            Vzhlédla jsem, jakmile jsem ucítila jemný dotyk na mých prstech. Bylo to jako polaskání. Jen stěží jsem si to dokázala uvědomit, dokud jsem neotevřela oči. Když si můj zrak přivykl tomu jasnému svitu, došlo mi, že přede mnou stojí on.
            „Aspoň ve smrti budeme konečně spolu.“ Zazněla z jeho úst ta jednoduchá slova, při nichž jsem nevěděla, zda se brečet či smát. Tížilo mě vědomí toho, že po nás zbyl syn. Malý klučina, neznalý světa, kterého teď nemá, kdo chránit.
            Ale některé věci zkrátka nejsou člověku souzeny, a proto by si jich měl vážit, dokud má tu možnost, je prožívat. Jednoho dne totiž přijde den, kdy bude na vše pozdě a jakákoliv šance na život zmizí.
            „Až navěky.“ Zašeptala jsem a vtiskla mu na rty něžný polibek. Začínalo mi docházet, že to, co cítím především, je klid. Konečně jsem nalezla klid. Šťastný život mi nikdy nebyl souzen. To bylo něco, co jsem již pochopila. Ale možná, že pokud existuje nějaký posmrtný život, pak alespoň ten chci strávit šťastná. Věděla jsem, že s ním po boku to půjde.
            Propletla jsem si s ním své prsty a stiskla jeho dlaň v té své. Nehodlala jsem se pustit už za nic. Možná, že tohle byl pouhý přelud, sen... Kdo ví, ale připadala jsem si stále stejná, až na to, že vše bylo najednou nějaké lehčí.
            Ale už jsem na nic nečekala a vyšla s Alexem po boku po dřevěném mostu k bráně, za níž zářilo jasně modré světlo. Netušila jsem, co se nachází za tím světlem. Možná, že se rozplyneme a ztratíme se prostě ve vzduchoprázdnu. Ale ať už to bude cokoliv, nebála jsem se a směle kráčela vstříc našemu dalšímu osudu, protože tentokrát jsme na to byli dva...

KONEC, ale pozor! Již brzy se můžete těšit na Pomstychtivé srdce, které volně navazuje na Spoutané srdce a Ledové srdce!

3 komentáře:

  1. Jéé, zlatí, ty jsi skvělá! ♥ To jsi sem vůbec nemusela dávat, když se ti tahle tak moc nelíbila, díky přeslazenosti ;) :D
    Mimochodem, ty obrázkové odkazy v menu jsou úžasné! :)) Úplně žárlím, že je neumím zrobit taky :)) :D (jen ta nová na LS ti nefunguje ;), tedy jak na to kliknu, tak si mi zobrazí pouze ten obrázek v novém okně, nikoliv odkaz na povídku :) :D)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Odkaz opraven (mě to totiž nějak blblo a já si toho nevšimla, že to nefunguje :D). A musím to sem dát ;)..

      Vymazat
    2. No jako ten odkaz se ti vážně povedl, úplně se těším na ty další a jsem zvědavá, jaké tam použiješ barvičky ;) :D
      Nemusíš, ale já si toho moc vážím! ;) Děkuju :))
      Mimochodem, icq? ;) Někdy v blízké době? :D

      Vymazat