10. září 2012

Spoutané srdce 1/2

Moje skvělá kamarádka a spisovatelka, napsala jednodílnou povídku, kterou věnovala mé osobě a já jí za to moc děkuji! :). Doporučuji, abyste si ji také přečetli, protože za to rozhodně stojí! ;)

_________________________________________________________________________

Název: Spoutané srdce
Anotace: Láska je cit, kterému nelze poručit. Co se ale stane, když se dívka z vlkodlačí smečky, navíc dcera alfa samce, zamiluje do lovce vlkodlaků, který patří mezi jejich úhlavní nepřátelé? Může taková láska dospět ke šťastnému konci nebo je předem odsouzena k záhubě? Čeká na ně společný pohádkový život, anebo zoufalé slzy a srdce, jež zůstává spoutané nenaplněnou láskou?
Žánr: Fantasy, romance, drama 
Počet kapitol: Jednodílná povídka rozdělená na dvě části (1. část, 2. část)
Věnováno: Lili.en, protože byla pro tuhle povídku velkou inspirací - užij si to ;) 
Hudba: Last To Know (The Wanted), I Was Here (Beyonce), I Want It All (The Wanted), Never Le Me Go (Florence + The Machine), Almost Lover (A Fine Frenzy)
Datum vytvoření: 8.9.2012/9.9.2012
Autor: Marky


NEKOPÍROVAT!
jinak budu nucena vás nahlásit




 Nastalo ticho. Rozhlédla jsem se kolem. Roztřesenou rukou jsem si setřela pramínek krve, jenž mi stékal po spánku a přes tvář pomalu dolů. Měla jsem na čele tržnou ránu, ale o nic nešlo. Byly tu tací, kteří byli zranění mnohem závažněji.
            „Damiene...“ Vydechla jsem tiše. Teď mi to došlo. Neměla jsem sebemenší tušení, kde jen může být. Vyhrabala jsem se s menšími obtížemi na nohy. Dalo mi to práci, vzhledem k tomu, jak mé tělo bylo zesláblé. Ovšem touha, co mě poháněla, byla silnější, než cokoliv jiného.
            „Damiene!“ Tentokrát jsem již zakřičela z plných plic. Musím ho najít. Celé mé tělo se třáslo strachem a úzkostí. Měla jsem vážně obavy z toho, že se mu něco stalo. Nebylo divu. Bylo mu teprve patnáct. Příliš nezkušený a mladý chlapec, než aby byl schopen bojovat v takovéto bitvě. Zatracené vlkodlačí zákony!
            Polohlasně jsem zaklela. Všude kolem byla bezvládná těla. Některá naříkající. Jiná zcela tichá a ochablá. Potlačovaný odpor mi jitřil žaludeční šťávy. Bylo mi zle z té podívané. Nesnášela jsem to ticho po boji...
            Momentálně bylo jedno, kdo byl poražený, a kdo vítěz. Viděla jsem jen zděšené tváře hledající své blízké. K čemu boje o dominanci, v němž se navzájem ničí dva protichůdné druhy? Nikdo z nich nezná význam slova mír. A i kdyby jej znali, nikdo z nich neustoupí. Bojuje se po příliš mnoho generací, než aby to někdo vzdal a přestal pronásledovat druhou stranu.
            Zahlédla jsem cosi povědomého. Mé zesílené smysly okamžitě zareagovaly. Otočila jsem se a spatřila ho. Ležel na zemi kus ode mě. Znehybněla jsem. Dalo mi práci se soustředit, ale i když se mi to nakonec podařilo. Nedokázala jsem zaslechnout ani náznak srdečního rytmu. Ztuhla jsem, ale v další vteřině se vyřítila kupředu.
            „Damiene! Ne!“ Přidušeně jsem vypustila z úst. Klekla jsem si vedle jeho bezvládného těla a vzala jej do svého náručí.
            „Ne, prosím...“ Zašeptala jsem a cítila, kterak mi po tváři stékaly slzy. Malé drobné kapky smutku a beznaděje. Přišla jsem příliš pozdě. Měla jsem tu být od samého počátku, abych ochránila svého malého brášku, ale teď už na to nebyl čas. Nezmohla jsem již nic.
            Naplnil mě dojem, jako by mě někdo pozoroval. Vzhlédla jsem a setkala se s jeho pohledem. Stál na vršku hory nedaleko odtud a propaloval mě svýma očima. Přesto, že byl tak daleko, viděla jsem ho tak zřetelně, jako by byl přímo přede mnou.
            Vzedmula se ve mně vlna nenávisti. To jeho klan za tohle může. Proklatí lovci vlkodlaků! Z hrdla se mi vydralo táhlé zavrčení. Nemusela jsem být ani ve své zvířecí podobě. Díky těm všem emocím, co se ve mně momentálně odehrávaly, jsem byla silnější, ač neovladatelnější. Ovšem tím nebezpečnější...
            Držela jsem svého mrtvého bratra. Stiskla jsem víčka k sobě. Za tohle mi zaplatí... Zvedla jsem dlaň a zavřela tak jeho oči, jež byly obráceny k nebi. Tohle byl zlý sen. Neměla jsem tušení, kdo další přežil či nepřežil. Téměř jsem ani neměla odvahu to zjišťovat. Naplňovala mě hrůza z toho, co vše bych mohla objevit. Nebo spíš na jaká další mrtvá těla bych mohla natrefit. Na tohle nemám sílu.
            Trhla jsem sebou, jakmile se údolím rozeznělo táhlé zavytí vůdce naší smečky. Byl to alfa samec, přirozeně, a rovněž můj otec. Nechtěla jsem teď odcházet. Chtěla jsem se pomstít. Přímo jsem hořela touhou vyrvat tomu, kdo tohle udělal, srdce z těla. Ale nešlo jinak, než uposlechnout. Zvedla jsem se ze země. Bezvládné tělo svého bratra jsem nepouštěla ze své náruče a tiskla jej k sobě. Neměla jsem v nejmenším úmyslu ho tu nechat. Je to má krev a zaslouží si řádný pohřeb, jak se v naší smečce sluší a patří...

***



Byla již hluboká noc. Proběhly první smuteční obřady za oběti, které padly v dnešní bitvě. Situace byla vážná. Ztráty na životech byly sice na obou stranách. Ale o to více se prohloubila vzájemná nenávist. Nikdo nehodlal ustoupit. Odhodlání zničit toho druhého bylo hlubší, než kdy jindy.
            Neslyšně jsem se vytratila z našeho domu. Opustila jsem útočiště smečky, jímž byla vesnice zbudovaná v nitru panenské přírody, tak, abych nebyla spatřena. Nikdo z našich nemusel vědět, že se plížím pryč. Zvlášť uprostřed noci ne. Tohle bylo tajemství, které nikdo z mého klanu nesměl znát, jinak bych byla pravděpodobně ztracená. A můj život rovněž. Zrada se trestala přísně...
            Nevěděla jsem přesně, zda tam chci jít. Zrovna dnes jsem více nenáviděla, než milovala. Zármutek byl příliš čerstvý a příliš bolestný. Ale věděla jsem, že tam čeká. Něco uvnitř mě mi nedalo spát. Musela jsem jít, ač jsem si tisíckrát opakovala, že nepůjdu. Víckrát už ne. Přesto mi to nedalo. Mé srdce bylo zrádce. Avšak rozum i tak nedokázal zvítězit.
            Velice snadno jsem se ztratila v lese, který se tyčil až nahoru do údolí. Vyběhla jsem až na vrchol hory za několik málo minut. Pro mě to nebyl problém. Můj stín se sotva někde mihl a už jsem byla jinde. Jedna z výhod být tím, čím jsem. I když někdy bych raději byla pouhým obyčejným smrtelníkem, ale to je přání, které nelze splnit.
            Konečně jsem se ocitla až nahoře. Stále tam stál. Na samém okraji. Hleděl na oblohu, na níž se tyčil měsíc. Dnes ale nebyl v úplňku. Kdyby ano, pobíhala bych tu spíš po čtyřech a cenila zuby. Znehybněla jsem, ale nespustila zrak z jeho statné postavy. Neřekla jsem však ani slovo. Stále jsem bojovala sama se sebou. Tohle by mohla být ideální příležitost, jak zabít jednoho z nich. Věděla jsem ale, že toho nebudu schopná. Nikdy. I kdyby mi on nebo někdo z jeho lidí sebevíc ublížil, což se zrovna dnes stalo...
            „Abigail. Konečně. Čekal jsem tě.“ Promluvil náhle do ticha noci. Pomalu se otočil, ale postával stále na témže místě. Jeho oči se přes tu krátkou vzdálenost zabodly do mých. Byly tak neodolatelné a protikladné těm mým. Jeho temně oříškové, mé křišťálově modré. Polkla jsem a pocítila mírný záchvěv uvnitř svého těla.
            Skousla jsem si ret. Štvalo mě, jakou slabost pro něj mám. Konečně jsem se pohnula kupředu. Nejprve o krok, ale nakonec jsem se na něj vrhla. S vlkodlačím vrčením jsem ho povalila na zem. Málem jsme ze srázu spadli oba.
            „Nenávidím tě!“ Vmetla jsem mu do tváře a celá se třásla. Z očí se mi opětovně začaly drát slzy. V mysli mi stále běžela tvář mého bratra. Strašně moc to bolelo. Nechtěla jsem, aby mě Alex viděl slabou. Přece jen. Je to můj nepřítel. Je a vždycky bude. Ačkoliv se z nás stali milenci. I tak se nic nemění...
            Seděla jsem na něm obkročmo. V dlaních jsem tiskla jeho košili. Byla jsem u něj nakloněná dost blízko a přitom jsem vrčela jako vlk. Zvíře poháněno svými instinkty, ač momentálně jsem byla i člověk. Nic to neměnilo na mé podstatě, která se skrývala uvnitř mě.
            Nehnul se ani o píď. Hleděl mi do očí, až se zdálo, že jeho pohled mě přímo vyzývá k činu. Byl tak neskonale klidný. Jako by mu snad ani nehrozilo žádné nebezpečí. Anebo prostě jen neměl strach. Jeho odvaha byla vždy udivující. Možná proto, že nikoho příliš blízkého neměl. Nemusel se proto bát, že po sobě zanechá truchlící příbuzné, a tak ho nic nedrželo zpátky...
            „Tak mě zabij, Abi. Dokážeš to udělat, hmm? Jen do toho, má lásko.“ Popíchnul mě, aniž by uhnul pohledem. Pořád se ledabyle usmíval. Téměř tak jako by tohle všechno byla jen pouhopouhá hra.
            „Neprovokuj mě. Nebo to udělám.“ Opáčila jsem namíchnutě. Z očí mi metaly blesky. Rozčiloval mě. A on to moc dobře věděl. Pobaveně se zašklebil, načež mě chytil za paže a ve vteřině se se mnou přetočil tak, že jsem se ocitla pod ním.
            „Otálíš moc dlouho. Pak ti kořist uteče.“ Utahoval si ze mě, což mě vytáčelo o to víc.
            „Anebo se tě pokusí zabít.“ Dodal s jiskřením v očích. Vytáhl svou stříbrnou dýku, jejíž čepelí mi přejel po obnažené kůži na krku. Sykla jsem, jelikož mi stříbro vypalovalo do kůže bolestivou stopu. Rychle mizela, díky mé schopnosti urychleného hojení, ale i tak to mělo svůj účinek. Zvláště při mučení.
            „Chceš mě mučit?“ Otázala jsem se ho s napůl opovržlivým úšklebkem.
            „Možná...“ Odtušil se zajiskřením v očích. Opětovně jsem pocítila pálení na kůži, ovšem to vyvážil jiný pocit. Přesně v okamžiku, kdy jeho rty začaly atakovat ty mé. Bránila jsem se, ale jen maličkou chvíli, než můj odpor zcela vyprchal. Zjihla jsem pod jeho dotykem.
            Vycítil změnu v mém chování. Ovšem svůj nátlak naopak zesílil. Pootevřela jsem ústa a nechala jeho jazyk proniknout do těch mých. Jeho vášnivé polibky byly jedna z věcí, po níž jsem přímo prahla. Bylo to jako droga, které se člověk nemohl nabažit. Jako jediná kapka vody, kterou se můžete svlažit při bloudění na horké a suché poušti.
            Pohrával si se mnou a já mu to oplácela stejnou mincí. Bože, jak skvěle chutná zakázaná láska. Prolétlo mi myslí. Byl lovcem vlkodlaků a já dcerou alfa samce. To věštilo potíže. Ale možná, že jsme po nich oba povědomě toužili, jinak by se tohle nestalo. Ač to byl možná osud. A tomu se nelze vzepřít...
            Kousla jsem ho do rtu a on povolil své sevření. Uvolnil mé ruce tak, že jsem s nimi mohla znovu volně hýbat. Využila jsem toho a zajela svými dlaněmi pod jeho košili. Mé prsty si našly jeho dokonalé tělo. Objížděla jsem každičký jeho sval. Byl pro mě jako vábnička. Stačilo, aby se mě byť jen dotkl a já pociťovala hluboké vzrušení. Moc dobře to věděl a plně toho využíval.
            Cítila jsem, kterak s ním mé tělo plně spolupracuje. Lehce jsem se nadzvedla, abych mu vyšla vstříc v jeho počínání. Stáhnul ze mě tričko takovou rychlostí, až to bylo překvapující. Ne však pro mě. Znala jsem jeho touhy dokonale.
            Opustil mé toužící rty. Vzápětí mě zalechtal špičkou jazyka kolem pupíku. Jeho ruka vklouzla pod mé kalhoty. Cítila jsem, kterak přejel dlaní po mém klínu. Prohnula jsem se v zádech pod tím dotykem. On tedy neztrácí čas...
            „Nebudu se s tebou milovat, Alexi...“ Vypadlo ze mě se značnými potížemi, které mi působila jeho ruka v mém rozkroku.
            „Ne dnes.“ Dodala jsem, načež jsem stiskla jeho košili v dlaních, až se ozvalo křupnutí. Servala jsem ji z něj, tedy spíš mé vlkodlačí já. Ten chtíč byl až příliš silný...
            „Vážně ne, Abigail?“ Vydechl svůdným hlasem těsně u mého ucha a přitom neopomněl polaskat můj ušní lalůček špičkou svého jazyka. Sjel níž, po mém krku, který zasypal několika vzrušivými polibky, až mě jeho rty zalechtaly v dekoltu. Ani jsem nepostřehla, kdy jsem se ocitla bez podprsenky. Ovšem přitiskla jsem si jeho hlavu blíž ke svému tělu, jakmile se jedna z mých bradavek ocitla v blízkosti jeho úst. Vzrušeně jsem vydechla.
            Pokrčila jsem mírně nohu a své koleno natlačila k jeho rozkroku. Párkrát jsem s ním pohnula a přitiskla jej k jeho chloubě. Tlumeně zasténal. Už tak bylo cítit, že je jeho mužství v pozoru. Přejela jsem dlaněmi po jeho hrudi a pažích až dolů k opasku jeho kalhot.
            V mysli mě pálila myšlenka na to, že někdo z nich je zodpovědný za smrt mého bratra. Ale on mě dokázal dokonale rozptýlit. Velice rychle jsem dole vlhla, díky jeho prstům důmyslně laskajícím mé lůno.
            „Ty nebo někdo z tvých zaplatí za jeho smrt...“ Pošeptala jsem mu do ucha se stopou hořkosti v hlase. Moc dobře věděl, o čem mluvím. Takové zprávy se šíří rychle. A smrt mého bratra museli slavit jako triumf. Cítila jsem chuť po pomstě. Opět. Ovšem jinak v mém chování nebyla stopa protestu. V tuto chvíli jsem zkrátka nedokázala vzdorovat.
            To už jsme byli oba nazí a dokonale vzrušení. Obklopeni čistou přírodou. Nad námi svítil měsíc a hvězdy, které jen slabě osvětlovaly dění. Cítila jsem jeho zbytnělý úd, kterak do mě pronikl. Vlastně proklouzl jako po másle. Jako bychom oba byli právě tam, kde bychom být měli... Netrvalo dlouho a naše těla, zvyklá na vzájemnou souhru, počala tančit v milostném aktu, který vedl v uspokojující a strhující vyvrcholení.
            Neudržela jsem se. Lapená v poutech extáze jsem hlasitě vykřikla. Můj lovec ve mně zanechal důkaz lásky, načež opustil mé lůno. Svalil se vedle a než jsem stačila cokoliv říci, odzbrojil mě polibkem.
            Stiskla jsem víčka k sobě a alespoň na chvíli se nechávala unášet tím úlevným pocitem, který nechal odplout můj stesk. Vzhlédla jsem k Alexovi, když opustil mé rty. Zadívala jsem se do jeho tváře. Pocítila jsem úzkost naplňující mé útroby.
            Věděla jsem, že již brzy to bude muset někdo z nás dvou rozseknout. Nemůžeme spolu být věčně. Nemůže spolu být ani normálně. Máme tajné, kradené chvíle uprostřed ničeho, kde nás nemůže nikdo načapat.
            „Už zase na to myslíš, že?“ Otázal se, jako by mi snad dokázal číst myšlenky. Ale on to určitým způsobem uměl. Možná to vytušil intuicí, ale měl zvláštní nadání rozpoznat, na co lidé v jeho okolí právě myslí.
            Přikývla jsem a uhnula pohledem. Nedalo se hledět dál do těch jeho očí. Jsou příliš přesvědčující. Neodolatelné a spoutávající.
            Pocítila jsem jeho prsty pohrávající si s mými rusými vlasy. Bylo to něžné gesto, pod nímž se málem zastavilo srdce. Netušila jsem, zda věděl, co k němu skutečně cítím. Tohle byl jen flirt. Sex na jednu noc, který se rozprostřel do více úžasných nocí, a v jednom srdci zažehl lásku, která tak neuvěřitelně spalovala a spoutávala zároveň...
            „Záříš jako hvězda na nebi, Abigail. Tak jasně a nezvratitelně...“ Pošeptal těsně u mých rtů, ale nedotkl se jich. Jeho paže byla obemknutá kolem mého těla. Byl nakloněný nade mnou a z té blízkosti se jeho zorničky zavrtávaly do těch mých.
            „Budu muset jít.“ Přerušila jsem ten okamžik, jenž se mi hluboce zarýval do srdce. Kývl, ač se netvářil příliš nadšeně.
            „Vždycky musíš hned jít.“ Podotkl a tentokrát to znělo jako výčitka. Trochu překvapeně jsem na něj pohlédla.
            „Nikdy bych tu neměla být.“ Opáčila jsem a vymotala se z jeho sevření. Postavila jsem se opětovně na nohy a urychleně se oblékla. Ohlédla jsem se, ale Alex už tam neležel. Byl pryč.
            Skousla jsem si poněkud zklamaně ret. Nevěděla jsem přesně proč, ale zamrzelo mě, že zmizel bez rozloučení. Mé vlkodlačí smysly byly zřejmě otupělé, jelikož jsem do něj po pár krocích narazila. Vyloupl se ze tmy. Oblečený. S odhodlaným výrazem.
            „Nenechám tě jít. Už ne.“ Hleděl na mě. Jeho dlaně držely mé paže. Vlasy barvou podobné temné noci mu cuchal vítr.
            „Chceš mě zabít?“ Povytáhla jsem obočí. Nenapadala mě jiná racionální možnost, proč by mě zde měl držet.
            „Chci s tebou utéct daleko od těch bojů a nenávisti. Žít po tvém boku. Milovat tě. Dovol mi to...“ Zaprosil s nevídanou pokorou a zároveň naléhavostí v hlase. Takový tón jsem u něj slyšela poprvé. Překvapilo mě to.
            Vlastně jsem nebyla schopná slova. Stála jsem jako solný sloup na místě, až jsem se poněkud obávala, že zde zapustím kořeny. Vlhly mi oči. Zase. Po kolikáté už dnes? A to normálně nebrečím. Nemám to v povaze...
            Nedokázala jsem ze sebe vypravit ani hlásku. Byly tu mé city, o nichž jsem si byla jistá, že jen tak nezmizí. A pak má rodina. Závazky vůči mému druhu. Tradice. Nenávist vůči lovcům, mezi něž patřil i Alex. Mezi těmito rozdílnými druhy zuřila válka. To nešlo tak lehko přejít. Nešlo to zvrátit...
            „To vážně nic necítíš?“ Otázal se po chvíli. Byl napnutý. V hlase mu zaznívaly obavy. Nejspíš si mé mlčení vyložil po svém. Panebože, tohle je sen. Copak mu můžu říct pravdu?
            „Nemůžu s tebou utéct. Nejde to.“ Pravila jsem přiškrceným hlasem. Nedokázala jsem zradit svou rodinu. To, čím jsem, ač mě to neuvěřitelně bolelo.
            „Proč ne?“ Dožadoval se bližšího vysvětlení, které jsem mu ale nebyla schopná dát. Pouze jsem své oči stočila jinam.
            Mlčela jsem, ač mé srdce křičelo láskou. Sklopila jsem zrak. Promiň mi...  Opakovala jsem si v duchu, ale to on neslyšel. Neviděl do mého nitra. Kdyby mohl, nikdy by neodešel. Ne beze mě...
            „Chápu.“ Vypadlo z něj po chvíli ledovým hlasem. Pustil mě. Vzhlédla jsem. Tentokrát se na mě díval jiným pohledem, až mě zamrazilo. Bylo to zvláštní, ale z nějakého důvodu jsem se cítila provinile. Věnoval mi poslední pohled a nakonec zmizel hluboko v lesích. Příslib lásky visící ve vzduchu se rozplynul jako mlžný opar přetrvávající jen několik málo okamžiků nad ránem..

Žádné komentáře:

Okomentovat